Máte již svůj účet?

Kytara a jazz (1)

17. Listopad 2011
Vilém Spilka

Django ReinhardtOpravdový rozmach okusila kytara v jazzovém žánru až s příchodem druhé světové války a především po ní. Jediným důležitým předválečným intermezzem byl zřejmě první čerstvý závan evropského vlivu na americký jazz, ztělesněný osobností Djanga Reinhardta, belgického roma, jenž společně s houslistou Stéphanem Grapellim ovlivnil ve třicátých letech minulého století své pokračovatele nejen stylově, ale i v přístupu k nástrojové technice. Reinhardtova hra na akustickou kytaru byla natolik specifická, že mu jeho intenzivní styl byl později při přechodu na elektrickou kytaru spíše na překážku. V době masivní elektrifikace akustických kytar po vzoru průkopníka Les Paula se tímto trendem nechal strhnout i Django, ale vinou přílišné intenzity úhozu v pravé ruce, vynucené nutností se s akustickým nástrojem zvukově prosadit, se nikdy s elektrickou kytarou dokonale nesžil.

Předválečná kytara, to byl především rytmus a doprovod. Vyprávět by o tom mohl třeba slavný Count Basie, jehož rytmická sekce by se bez kytaristy Freddie Greena jen těžko stala takovou legendou. Greenův neomylný doprovod na akustický Gibson, se kterým se prosadil v mohutném zvuku jazzového bigbandu je také dodnes obdivován. Za první jazzové kytarové sólisty můžeme považovat Eddieho Langa a zmiňovaného Djanga Reinhardta, ale především Charlieho Christiana, jenž svojí hrou uchvátil mnohé, včetně Bennyho Goodmana. To už se ale psal konec třicátých let minulého století a příchod nové vlny jazzu, bebopu, byl na spadnutí. Christian byl vedle Monka, Parkera, Gillespieho a Powella jedním z vizionářů a průkopníků tohoto nového stylu, který způsobil přerod swingu v moderní jazz a definitivně jej posunul mezi menšinové žánry.

charlie-christianCharlie Christian

Hlavním příspěvkem Reinhardtovým a potažmo Christianovým bylo hojné využívání plektra k hraní jednohlasných melodií, svým charakterem ne nepodobných zvuku v jazzu nejvíce rozšířených dechových nástrojů. Kytara se už od počátku musela vyrovnávat s výrazným hendikepem, jímž je krátký sustain tónu a přílišná perkusivnost zvuku. Od šedesátých let se velké procento kytaristů začalo uchylovat k umělému natahování tónu, ať už pomocí zkreslení, či dozvukových efektů, jiní naopak zůstávali u přirozeného akustického soundu, pouze zesíleného a zesilovačem i mírně dobarveného.

Moderní jazzová kytara je stejně variabilní, jako jazz samotný, její vývoj však přesto do určitých linií shrnout lze. Na počátku té první stojí Django Reinhardt, jehož unikátnímu dvouprstému stylu dala vzniknout nešťastná náhoda, když mu v mládí při požáru v maringotce uhořely malíček a prsteníček na levé ruce. Dokonalá koordinace střídavého pohybu trsátka a prstů levé ruky je tak trochu i výsledkem jeho postižení, stejně jako hojné využívaní pentatonik jako improvizačního materiálu. Tato linie vývoje zjednodušeně řečeno momentálně vrcholí ve stylech Johna Mc Laughlina, Al Di Meoly, Philipa Catherina, Bireli Lagrena a mnoha dalších. Každá ze zmiňovaných osobností však k Reinhardtovskému základu přidává velké množství dalších vlivů z ostatních jazzových linií i jiných žánrů a notný díl své hráčské osobnosti. Hlavními charakteristikami popisovaného stylu jsou mimo jiné dokonalá střídavá technika trsátka a koordinace rukou, kaskády šestnáctin a osmin v pentatonických bězích v krkolomných tempech, perkusivní zvuk nástrojů a rytmická pregnantnost.

Druhá linie vyrůstá z kořenů kytarové hry Charlie Christiana a zahrnuje typické bebopové a postbopové hráče, včetně největších legend, Wese Montgomeryho či George Bensona. S vědomím značného zjednodušení se do této kategorie dají zařadit také Jimmy Raney, Johnny Smith, Tal Farlow, Barney Kessel, Grant Green, Herb Ellis, Joe Pass, Kenny Burrell, Pat Martino a řada dalších. Cool podobu druhé linie obstarává přemýšlivý a harmonicky sofistikovaný Jim Hall, jehož delikátní legátový styl napodobovalo mnoho následníků, podobu stride kytary pak George Van Eps, Lenny Breau, Bucky Pizzarelli a jiní.

Tato linie je charakterizována snahou o zařazení kytary mezi standardní jazzové nástroje, na kterou nebylo a někdy i dodnes není nahlíženo bez despektu. Kytara si musela svoje místo v konkurenci saxofonů, trubek a dalších tradičních jazzových nástrojů tvrdě vydobýt a následně hájit a jako doprovodný nástroj přibližující se pianu se vlastně prosadila až nahrávkou Jima Halla se saxofonistou Sonny Rollinsem s názvem The Bridge, jež je dodnes vzorem pro tvořivý kytarový doprovod v jazzové kapele. Dnes již někteří sólisté kytarový doprovod přímo vyhledávají, neboť jim podle jejich vlastních slov dává větší harmonickou svobodu, hendikep nedostatku strun na husté akordy se tak do určité míry obrátil ve výhodu.

Eddie LangBebopová linie vrcholí v tvorbě (pochopitelně opět výrazně ovlivněné rockem, etnickou hudbou, elektronickou hudbou a jinými žánry) současných stylotvůrců, Pata Methenyho, Johna Scofielda, Kurta Rosenwinkela a dalších a také eklektiků a epigonů, mezi kterými nechybí Mark Whitfield, Russell Malone, sami si doplňte další... Je třeba nezapomenout rovněž na swingové kytaristy a univerzální hráče, z nichž vynikají především John Pizzarelli, Howard Alden a zástup jiných. Avantgardní a freejazzoví hráči respektují tvorbu mezi jinými také Jamese Blooda Ulmera nebo Jean Paul Bourellyho.

Rozvíření stojatých vod tvorby kytaristů a nejen jich přinesla koncem šedesátých let osobnost Jimiho Hendrixe. Jeho vliv na tvorbu Milese Davise je všeobecně znám a přispěl nemalou měrou k vzniku tzv. jazzrocku v sedmdesátých letech minulého století, na jehož počátku právě Davis stál. Hendrixův syrový kytarový sound rovněž změnil do té doby nedotknutelný zvukový ideál akustické jazzové kytary k nelibosti mnoha konzervativních mainstreamových hráčů a posluchačů. John McLaughlin, Larry Corryell ani další kytaristé jeho vliv nezapřou a mix Hendrixova stylu a rocku obecně, modálního jazzu a bebopu vyústil do stylu fusion kytaristů včetně Al Di Meoly, Scotta Hendersona, Franka Gambaleho, ale i Johna Scofielda, Terje Rypdala, Davida Fiuczynskiho a mnoha dalších.

Jazzoví kytaristé vystupují rádi sólově (králem v tomto ranku je zřejmě Joe Pass), v duu jak se zpěváky, tak i s kytaristy a jinými instrumentalisty, v triu (oblíbená je například kombinace kytara - trubka – kontrabas, kytara – kontrabas - bicí či hammondky – kytara - bicí), kvartetu (nejobvykleji asi s tenorsaxofonem nebo pianem a rytmikou), kvintetu (zvukově se mimořádně pojí s tenorsaxofonem) i větších obsazeních, v bigbandu má funkci rytmickou a příležitostně sólovou.

Dnešní jazzová kytara, to je propojení všech linií v jeden stylový eintopf, ve kterém jazzový gurmán vyhledává jednotlivé chutě dle svého vkusu. Fandové popjazzu si stále mohou poslechnout legendárního George Bensona s jeho neopakovatelnými unisony vokálu a kytary, Russella Malona se smyčci, Larryho Carltona s kapelou Fourplay, v níž vystřídal Lee Ritenoura nebo třeba Pat Metheny Group. Příznivci mainstreamu pak klony soulbopového Bensona šedesátých let Marka Whitfielda, Bireli Lagrena a Rona Affifa, znovuzrozeného Pata Martina, který se po vleklé nemoci mozku znovu naučil hrát a to víc než dobře, Jima Halla, Kenny Burrella, Jimmy Bruna, Paula Bollenbacka a mnohé další legendy i zástupce dravé nastupující generace. Avantgardisté a modernisté si jistě vychutnají Johna Scofielda, Charlie Huntera, Kurta Rosenwinkela, Wolfganga Muthspiela, Bena Mondera, Kevina Eubankse (pokud právě není v posilovně či v televizním studiu...), Sylvaina Luca či Marca Ducreta (abychom nezapomněli ani na evropské talenty). Současnou fusion reprezentují Mike Miller, Scott Henderson, Alan Holdsworth, Dean Brown a celá řada dalších.

A domácí jazzová scéna? Jistě by se v každé výše zmíněné kategorii našla alespoň jedna výrazná osobnost, zkusme tedy zjednodušeně rozškatulkovat: legendy zastupují Antonín Julina, Rudolf Dašek (který by jistě seděl i do jiných kategorií), Vladimír Tomek, Tony Viktora a další, mainstreamové hráče pak Sarka Dvořák, Jaroslav Šindler, Barney Kantor či Petr Zelenka, modernisty třeba David Dorůžka, jazzrockery Zdeněk Fišer nebo Lubošt Andršt, fusion kytaristy Peter Binder, Petr Zeman či Jaroslav Friedl. Všichni, na které jsem zapomněl, mi snad odpustí...

Vynikajících jazzových kytaristů je ve světě olbřímí množství a tento krátký úvodní článek tak popisuje pouze ten nejviditelnější výsek z této skupiny muzikantů a navíc ještě povrchně. Každá ze zmiňovaných osobností by si zasloužila samostatný profil, ale vzhledem k odbornému zaměření portálu Česká kytara bude jistě vhodnější, když se následující texty budou zabývat spíše technikami hry a jazzovou teorií.

Seriály

Copyright © 2011 ČESKÁ KYTARA s.r.o. Všechna práva vyhrazena.