Máte již svůj účet?

Z historie loutny (2)

22. Prosinec 2011
Martin Celhoffer

sixtus-rauwolf-luteLoutna má své etymologické i konstrukční kořeny v arabské loutně. Zabývat se podrobně transformací arabské loutny na loutnu používanou ve středověké Evropě by zabralo celou studii. Proto se omezíme pouze na základní informace. Název „loutna" je v různých jazykových modifikacích převzat z pojmenování arabské loutny „ud", což v překladu znamená poněkud přeneseně „dřevo". Tím je pochopitelně akcentováno použití dřeva na výrobu vrchní resonanční desky a proužkové mušle korpusu. Jen pro porovnání uveďme, že k výrobě korpusu příbuzných strunných drnkacích nástrojů s hmatníkem bylo používáno také například tvrdé slupky dýně či jiné náležitými kvalitami obdařené plodiny a jako vrchní rezonanční desky natažené kůže. Podobné nástroje se dochovaly v prostředí různých etnik dodnes.

francouzská tabulaturaFrancouzská tabulatura - Nícolas Vallet

O tom, jak byla arabská loutna začleňována do hudebně-kulturního dění Evropy, nám chybí přesvědčivá dokumentace. Nicméně jako rozhodující se ukázaly tyto faktory: okupace Španělska muslimy v letech 711-1492, napadení Sicílie muslimy v 8. století, křižácká tažení a obchod s Blízkým Východem. Těmito kanály proudily do středověké Evropy nové podněty také v oblasti literatury, filozofie, architektury a motivů užitého umění.

italská tabulaturaItalská tabulatura - Alessandro Piccinini, 1623

Arabská loutna nebyla výhradně nástrojem muslimů. Z ilustrací obsáhlé sbírky duchovních písní „Cantigas de Santa Maria1" je zřejmé, že arabská loutna byla používána i křesťany. Samozřejmě, že specifika evropské hudby, zejména fenomén polyfonie, kladly na nástroje nové požadavky. To bylo rozhodující pro domestikaci a modifikaci arabské loutny v loutnu evropskou. Nástroje tohoto „přechodného" období, které trvalo až do 15. století, jsou zahrnuty pod rozpačitým termínem „středověká loutna". Jelikož se nám nedochovaly žádné nástroje, které by tuto kulturní evoluci empiricky podepřely jako „corpus delicti" a ani nemůžeme vyčíst informace z tehdejší notace, jsme nuceni studovat pouze prameny ve formě zmínek a ikonografie. Z těch je zřejmé, že se hrálo plektrem, což poukazuje na melodický způsob hry, a že loutna byla používána k sólové hře i k doprovodu. Na rozsáhlé ikonografii 15. století je již zobrazována loutna, která má značně rozdílné proporce od své arabské předchůdkyně. Je ale důležité, že z tohoto období nám chybí repertoár „šitý na míru" pro loutnu. To souvisí s ještě nevykrystalizovaným instrumentálním slohem, který by byl psán idiomaticky pro určitý nástroj. Rovněž v 15. století chybí pro loutnu charakteristická notace, tzv. tabulatura; první dochované rukopisy jsou datovány až ke konci 15. století. Jako předloha sloužila instrumentalistům vokální hudba.

nemecka-tabulaturaNěmecká tabulatura

Melodickému způsobu hry odpovídá i kvartové ladění charakteristické pro arabskou loutnu. Změna ladění ve smyslu zavedení tercie do výhradně kvartového schématu uspořádání strun je již přesně zdokumentována a podložena podle Johannese Tinctorise2. Ten uvádí, že nejvhodnějším se ukazuje ladění tercio-kvartové. Zavedení tercie se může zdát jako nepodstatný detail, ze kterého ale můžeme zřetelně vyvodit hypotézu, že se tehdy nejednalo již jen o melodickou hru, ale i o hru vícehlasou. A tady opět sloužila jako podklad vokální hudba, ne již pouze melodická linie, nýbrž celá polyfonní kompozice. Ta byla „projektována" z jednotlivých partů technikou přepisu not, tzv. „intabululací", do tabulatury. Tabulatura tedy vznikla z potřeby aranžování vokální polyfonie pro hru na nástroj. Po technické stránce je tercio-kvartové ladění pro tento způsob hry ideální a udrželo se u pozdějších louten i kytar v různých variantách, ať už se jedná o polyfonii, nebo o hru akordů.

andel-hrajici-na-loutnuAnděl hrající na loutnu, 1500

Další významnou změnou, která souvisí s přechodem z melodické na vícehlasou hru, je nahrazení plektrové techniky hry stupnicovitých pasáží prstovou technikou: úhoz plektrem dolů byl nahrazen úhozem palce dolů a úhoz plektrem nahoru úhozem ukazováčku nahoru. Tato technika hraní melodických linií s palcem uvnitř dlaně je pro renesanční loutnu 16. století typická a umožňuje i použití prostředníku a prsteníku pro hru souzvuků a akordů. O této technice se nedovídáme pouze z ikonografie, ale důležitým a hlavně mnohem  přesnějším  zdrojem informací je „loutnová škola" od Adriana Le Roye (A Briefe and Plaine  instruction) z roku 1574. V této publikaci je zdokumentována i technika intabulace, tedy jakýsi návod, jak aranžovat vokální skladby pro loutnu.

U levé ruky dochází vlivem nového ladění ke krystalizaci typických hmatů a nutnosti zavedení pražců na hmatníku nástroje. Jako pražců bylo použito (a dodnes se v interpretaci staré hudby používá) strun vyrobených z ovčího střeva převázaných kolem kónického krku nástroje. Jedná se o tzv. převazy. Jejich výhoda spočívá v tom, že je bylo možné posouvat po hmatníku a tím docílit požadovaného ladění. K těmto změnám došlo přibližně v průběhu 15. století.

  1. Doba Alfonsa El Sabio - „Moudrého", 1221-1284
  2. Johannes Tinctoris (1435-1511), vlámský skladatel a teoretik. Jeho spis „De inventione et usu musicae" je zdrojem informací o nástrojích. Dochovaly se pouze fragmenty, které vydal K. Weinmann: Johannes Tinctoris und sein unbekannter Traktat „De inventione et usu musicae" (Regensburg, 1917; rev. 2/1961 by W. Fischer).
Seriály

Copyright © 2011 ČESKÁ KYTARA s.r.o. Všechna práva vyhrazena.